Co dělat v bílé tmě

Při pohybu ve volném terénu se můžeme snadno dostat do situace, že nevidíme vůbec nic. Abych byl přesný, všude kolem sebe vidíme jen bílo. Světlo prostupující mrakem, ve kterém se právě nacházíme, se rozptýlí a ze všech směrů osvětluje stejně. Zaniká tím veškerá plasticita terénu a nemáme šanci odhadnout ani jeho sklon. Říká se tomu „difúzka“. Pokud jsme výborně zorientovaní a kousek od chaty v mírném svahu bez záludností, může jít maximálně o pěkné zpestření dne v podobě veselých pádů. Co když jsme ale v místě, ze kterého nás čeká náročnější sjezd plný terénních zlomů? Nemůžeme se vrátit bezpečnější cestou, nedá se bivakovat, ani se nedá čekat na lepší počasí. Musíme dolů. I při velmi pomalé jízdě pluhem, či sesouváním nevidíme případný terénní zlom nebo hranu převěje. V této chvíli se může hodit „sněžný bičík :)“. Provázek, nejlépe 3-5m prusík, na kterém uděláme několik uzlíků, přivážeme na dolní část hůlky pevně kolem talířku. Provázek pak držíme při pomalé jízdě pluhem či sesouvání v ruce. Když nevidíme jaký je terén před námi, provázek pustíme na sníh a pohybem zkušeného gauči práskneme lyžařskou hůlkou tak šikovně, že provázek uvázaný na jejím konci udělá obtisk do sněhu. I v silném difúzním světle pak poznáme změnu sklonu svahu nebo třeba hranu, za kterou je už jen prázdno.